Praktický průvodce

NOVÉ MĚSTO PRAŽSKÉ

Město: Praha

Prohlídkou památek této části Prahy lze při delším pobytu strávit celý den, který si rozdělíme do dvou částí. Půlden můžeme věnovat samotnému městu a 2–3 hodiny prohlídce Vyšehradu.

Prohlídkou památek této části Prahy lze při delším pobytu strávit celý den, který si rozdělíme do dvou částí. Půlden můžeme věnovat samotnému městu a 2–3 hodiny prohlídce Vyšehradu. Nové Město pražské je čtvrtým a posledním pražským městem, kterým skončil středověký vývoj Prahy. Město bylo založeno v roce 1348 Karlem IV. tak neuvěřitelně velkoryse, že k plné zástavbě jeho teritoria došlo až v 19. století. Dodnes zůstala zachována jeho uliční síť, která navazovala na tři rozsáhlé plochy hlavních tržišť. Jedno z nich, dnes zv. Václavské (původně Koňský trh), je i v současnosti centrem města. Václavské náměstí má vpodstatě podobu velkoměstského bulváru, lemovaného stavbami z 19. a 20. století, ve skutečnosti byly zdejší parcely a rozloha náměstí určeny již středověkým urbanistou. V dolní části navazuje jeho téměř kilometrová délka na opevnění Starého Města. V horní části se v místech někdejší Koňské brány nachází monumentální budova Národního muzea, novorenesanční stavba Josefa Schulze z konce 19. století. Pod ní se v dlažbě chodníku zvedá symbolický pomník Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se zde na protest proti pokračující sovětské okupaci v roce 1969 upálili. Prostoru před muzeem dominuje pomník sv. Václava, obklopený postavami zemských světců. Jedná se o dílo Josefa Václava Myslbeka z přelomu 19. a 20. století.

Nedaleko od budovy Národního muzea se nachází další pozoruhodná budova z konce 19. století – Státní opera. Jedná se o dílo dvou vídeňských architektů Hermanna Hellmera a Ferdinanda Fellnera. Václavské náměstí rozděluje Nové Město na „dolní”, s farním kostelem sv. Jindřicha a sv. Kunhuty (Jindřišská ulice), a „horní”, s farním kostelem sv. Štěpána (Štěpánská ulice). Při naší procházce můžeme jít poměrně rušnou Vodičkovou ulicí, kde na nároží stojí novorenesanční Wiehlův dům (Václavské náměstí č. 34/ čp. 792).

Z Vodičkovy ulice ale nejdříve doporučujeme odbočku palácem na protějším nároží s kinem Světozor. Pasáží projdeme do půvabného prostoru Františkánské zahrady, která byla původně klášterní zahradou zdejšího františkánského areálu. Kostel P. Marie Sněžné byl založen již Karlem IV. v polovině 14. století, nikdy však nebyl dokončen v plánovaném rozsahu. Postaveno bylo pouze kněžiště, dnes sloužící jako kostel, které je však samo o sobě nejvyšším kostelem v Praze (33 m). Interiér byl upraven a zařízen v raně barokním slohu.

Vrátíme se zpět do Vodičkovy ulice, kde se na protější straně nachází Palác Lucerna (Vodičkova č. 36/ čp. 704). Je to rozlehlý polyfunkční komplex moderního typu, který zde začal budovat již dědeček bývalého českého prezidenta Václava Havla.

Dalším zajímavým příkladem architektury počátku 20. století je dům U Nováků (Vodičkova č. 28/ čp. 699). Architekt Osvald Polívka v něm předvedl bohatství českého secesního umění.

Budova o několik kroků dále zv. Vyšší dívčí škola (Vodičkova č. 22/ čp. 683) je dílem architekta Ignáce Ullmanna a patří plně do 19. století. Je příkladem tzv. české neorenesance, pro kterou je typická sgrafitová výzdoba. Nejrozlehlejším náměstím Nového Města je Karlovo náměstí, původně Dobytčí trh. Vzrostlý park na jeho ploše nám neumožňuje celý prostor přehlédnout. Abychom si uvědomili, že se jedná o největší evropské náměstí (80 500 m2), musíme se na něj podívat shora z věže radnice. Novoměstská radnice (v severovýchodním rohu náměstí) se začala stavět v 70. letech 14. století. Podstatná část gotické budovy zůstala zachována i pod pozdější renesanční přestavbou. Uprostřed náměstí na východní straně se nachází kostel sv. Ignáce s bývalou novoměstskou jezuitskou kolejí. Kostel je raně barokní, z 2. poloviny 17. století. Ze stejné doby je i většina vnitřního vybavení.

Na protější straně náměstí se k Vltavě svažuje ulice Resslova. Zde jsou na nárožích proti sobě dva chrámy. Je to jednak barokní kostel sv. Cyrila a Metoděje a druhý – podstatně starší – románský kostel sv. Václava. Součástí prvního z nich je také Památník usmíření, který připomíná pohnutou dobu nacistické okupace a zejména atentát na Heydricha. Jeho aktéři se totiž ukrývali v kryptě tohoto pravoslavného kostela. Vrátíme se zpět na Karlovo náměstí. Pokud máme ještě čas a chceme si udělat malou zacházku, projdeme z jihovýchodního rohu ulicí U Nemocnice a Kateřinskou až do ulice Ke Karlovu, kde najdeme barokní budovu zv. podle někdejšího majitele Michnův letohrádek nebo také vila Amerika. Půvabná stavba Kiliána Ignáce Dientzenhofera dnes slouží jako Muzeum Antonína Dvořáka (Ke Karlovu č. 20/ čp. 462).

Na konci této ulice je ještě jeden významný novoměstský chrám, původně klášterní kostel P. Marie a Karla Velikého, zv. také Na Karlově. Byl sice později několikrát přestavován, ale základní architektura z doby Karla IV. je dosud zachována. Jedná se o osmibokou stavbu, připomínající chrám Karla Velikého v Cáchách, na jehož vládu Karel IV. symbolicky navazoval.

Většina ostatních budov ve zdejších ulicích jsou nemocnice, takže se raději vrátíme zpět na Karlovo náměstí. (Také bychom však mohli přejít přes Nuselský most a kolem Kongresového centra se dostat na Vyšehrad.) Nárožní budova zvaná Mladotův či Faustův dům (Karlovo náměstí č. 40/ čp. 502) má barokní fasádu. Jádro objektu však tvoří gotický palác, který zde stál již ve 14. století. Je známo, že se několik zdejších pánů věnovalo alchymii, a proto je právě s tímto domem spojena pražská verze pověsti o Faustovi. Sejdeme do Vyšehradské ulice a prostou brankou ve zdi s číslem 49 vstoupíme do areálu zv. Emauzy. Je to benediktinský klášter původně se slovanským bohoslužebným jazykem, založený Karlem IV. Slavnostní svěcení se konalo o velikonocích v roce 1372. Klášter přežil všechny historické zvraty, nejvíce byl však poničen na konci 2. světové války při náletu na Prahu. Jako zázrakem se ale z velké části zachovalo to nejcennější – nástěnné malby v ambitu z poloviny 14. století.

Protější kostel sv. Jana Na skalce patří k nejpůsobivějším ukázkám českého dynamického baroka. Jedná se o dílo předního architekta l. poloviny 18. století, Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Ulicí Vyšehradskou sejdeme z kopce do míst, kde se nachází Botanická zahrada Univerzity Karlovy. Původně byla tato zahrada na druhém vltavském břehu, kde ji v 18. století založila císařovna Marie Terezie. Musela však ustoupit tamní stavební činnosti a byla před sto lety přestěhována do těchto míst. Ulicí Trojickou s barokním farním kostelem Nejsv. Trojice projdeme na nábřeží. Odtud si můžeme ještě udělat odbočku doleva, protože v místech pod vyšehradskou skalou se nachází několik unikátních kubistických domů. Nebo půjdeme vpravo po nábřeží přes náměstí Františka Palackého. Uprostřed plochy náměstí se nachází pomník Františka Palackého (českého dějepisce) – pozoruhodné dílo sochařů Stanislava Suchardy a Josefa Mařatky z počátku 20. století.

Domovní fronta Rašínova nábřeží končí zajímavou moderní dominantou. Tančící dům (Rašínovo nábřeží č. 80/ čp. 1981), dokončený v roce 1996, je dílem architektů Franka O. Gehryho a Vlada Miluniče. Nábřežní fasáda svými liniemi připomíná vlny v řece, silueta domu pak tančící pár.

Na vedlejším náměstí je pomník Aloise Jiráska, českého spisovatele, který v jednom z domů na rohu ulice prožil větší část života.

Zdejší vodárenská věž bývala součástí mlýnů, které byly z větší části zbořeny. Podobně jako další pražské vodárenské věže i tato vznikla již na konci 15. století, později byla několikrát přestavěna. Vedlejší funkcionalistická stavba výtvarného spolku Mánes slouží jako výstavní a spolková budova. Masarykovo nábřeží, budované převážně na počátku 20. století, nabízí přehlídku velmi zajímavých budov. K těm nejpůsobivějším patří spolkový a nájemní dům s koncertním sálem pěveckého spolku Hlahol (Masarykovo nábřeží č. 16/ čp. 248). Vynikající secesní budovu tu vytvořil architekt Josef Fanta. Vltava v původní neregulované podobě vytvářela ve svém toku různé ostrovy. Některé z nich byly časem zpevněny a tvoří zelené enklávy velkoměsta. Slovanský ostrov sloužil a slouží hlavně jako společenské centrum. Už od 19. století se tu konají koncerty a plesy.

Národní divadlo představuje v někdejší českoněmecké Praze symbol české emancipace. Vzniklo z národních sbírek v letech 1868-81. Monumentální novorenesanční budova podle projektu architekta Josefa Zítka však těsně před slavnostním otevřením vyhořela a muselo se stavět znovu. Tentokrát to trvalo již jen dva roky a divadlo bylo obnoveno architektem Josefem Schulzem. Smetanova opera Libuše zahájila zdejší první sezonu 18. listopadu 1883. Na výzdobě interiéru i exteriéru divadla se podílela celá řada významných českých umělců. Moderní budovy okolo malého náměstíčka zde vyrostly v 80. letech 20. století v souvislosti s celkovou rekonstrukcí divadelní budovy. V jedné z nich je další divadelní scéna, kterou využívá Laterna magika.

nabidka:
  • Památky
  • Vhodné pro rodiny s dětmi